Budova Českého rozhlasu na Vinohradské ulici číslo 12 v Praze je jedním z nejvýznamnějších míst české mediální a politické historie. Postavena byla v létech 1929 až 1931 podle projektu architekta Bohumila Slámy. Původně byla určena pro Ředitelství pošt a telegrafů a zároveň pro Československý rozhlas, který zde zahájil svou činnost 10. prosince 1933. Kolem roku 1935 pak přešla budova zcela do vlastnictví Československého rozhlasu.

Historie vysílání v Praze má však hlubší kořeny. Československý rozhlas, známý jako Radiojournal, zahájil pravidelné vysílání 18. května 1923 ze stanu u letiště v Kbelích. Následujících deset let se vysílání postupně stěhovalo – z Kbel do Hloubětína a zpět do Kbel, v roce 1924 do Poštovní nákupny na Fochově ulici (dnešní Vinohradské ulici) číslo 58, v roce 1925 do Orbisu na Fochově ulici číslo 62, a od roku 1927 z Národního domu na Mírovém náměstí. Odtud vysílalo až do roku 1933, kdy se rozhlas definitivně nastěhoval do nové budovy na Vinohradech.

Budova se navždy zapsala do české paměti jako místo počátku Pražského povstání. Dne 5. května 1945 v šest hodin ráno začali pracovníci rozhlasu vysílat výhradně česky a přehrávali zakázané české písně – a tímto činem se rozpoutalo povstání. Německé jednotky SS reagovaly okamžitě útokem na budovu. Zde se nacházelo přibližně 90 vojáků Waffen SS, ale na obranu rozhlasu přicházeli čeští policisté a povstalci. Během bojů se němečtí vojáci ztráceli v budově, neboť zaměstnanci odstranili všechny německé nápisy. Boje se vedly intenzivně – o každou místnost a každý metr prostoru. Po osmnácti hodinách těžkých zápasů německá jednotka kapitulovala. Následující dny se však okupanti snažili budovu znovu obsadit či ji zničit. Nasadili tanky a stříleli ze speciálního pancéřovaného vlaku u Hlavního nádraží. V podvečer 6. května shodil letoun Messerschmitt Me 262 na hlavní budovu čtvrt tunovou pumou, která zcela zničila vstupní halu, přilehlé místnosti i vysílací techniku. Rozhlas však neumlkl – pracovníci okamžitě pokračovali z provizorního studia v Husově sboru. Dne 7. května Němci znovu provedli nálet, který byl však neúspěšný. Boje skončily až 9. května, kdy do Prahy vjela Rudá armáda. Téhož dne večer v 19:05 bylo slavnostně obnoveno vysílání z původní budovy na Vinohradech.

Po válce byla budova opravena a dostavěna podle projektu architekta Karla Tausenaua. Vznikla také další budova v Balbínově ulici, která formálně navazuje na Slámovu architekturu.

Budova zažila dramatický moment i více než dvacet let později. Když v noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 zahájila vojska Varšavské smlouvy invazi do Československa, stal se československý rozhlas jedním z prvních cílů okupantů – vysílal necenzurované zpravodajství o invazi a vyzýval lid ke klidu a tichému odporu. Kolem sedmé hodiny dopoledne vypukly před budovou rozhlasu střety. Přibližně v půl osmé ráno k budově dorazilo šest tanků. Barikádu tvořenou několika sty lidmi se snažili obsaditelé prolomit. Na budovu dopadaly desítky střel, nad budovou přelítávala letadla Antonovy. Před devátou hodinou byla okolí rozpálena – rozstřílená auta a poškozená omítka z budov. Okupační tank najel do barikády tvořené nákladním autem; nárazem vznikl oheň.

Budova je chráněna jako pamětka od roku 1976. Dne 23. listopadu 2019 ji vláda České republiky prohlásila za národní kulturní pamětku, čímž oficiálně uznala její nezastupitelný podíl na českých dějinách dvacátého století.