Kostel stojí v areálu Valašského muzea v přírodě, kde tvoří součást chráněného souboru. V roce 1995 byl spolu s dalšími objekty skanzen prohlášen národní kulturní památkou České republiky.

Inspirací pro jeho stavbu byl starší kostelík z obce Větřkovice, která dnes patří pod město Kopřivnice. Ten byl v důsledku požáru zničen roku 1887. Rožnovský kostel sv. Anny vznikal v časech druhé světové války, jeho stavba probíhala v letech 1939 až 1941. Kvůli válečným podmínkám a nedostatku financí nemá stavba tradiční rubenou konstrukci, kterou by očekáváme od staveb valašské lidové architektury. Koncepce byla jednoduchá, skromně dotovaná, a stejně tak se odrazila na vybavení interiéru. Vysvěcen byl až roku 1945, kdy se válka chýlila ke konci.

Interiér odráží dobové možnosti i estetiku. Loď odděluje od vchodu část zvaná žebráčna. Prostorem kostela procházejí čtrnáct zastavení křížové cesty, která byla dříve součástí předchůdce dnešního kostela a byla následně restaurována. Lavice na bocích zdobí cechovní postavníky a visí zde valašské korouhve. Hlavní oltář nese zasvěcení patronce kostela, svaté Anně. Boční oltář je věnován svatému Václavu, patronu původního kostelíka ve Větřkovicích. Charakteristickou prvkem vnitřního prostoru je zdobený kazetový strop, celý interiér byl vybaven podle původního projektu architekta Pazovského z roku 1939.

Kostel je obklopen ohrazeným hřbitovem neobvyklého jména – Valašský Slavín. Není to jen pohřebiště, ale spíše panteón osobností důležitých pro rozvoj valašského kraje. V zemi zde odpočívá malíř valašské krajiny Jaroslav Frydrych, bratři Bohumír a Alois Jaroňkovi, kteří Valašské muzeum založili, evangelický kněz a autor dětské literatury Jan Karafiát či sportovci Emil Zátopek a Jiří Raška. Hřbitov lze navštívit nejen hlavním vchodem, ale i boční branou, která nese charakteristický nápis Číslo poslední.

Návštěva kostela v rámci valašského skanzen nabízí pohled na sakrální a lidovou kulturu v jejich souvztažnosti. Stavba dokumentuje tvrdé podmínky její doby vzniku i schopnost komunity zachovat staré tradice i v těžkých chvílích. Osobnosti pohřbené na hřbitově přidávají místům hlubší rozměr – nejde jen o architektoniku, ale o příběhy těch, kdo rozvoj Valašska tvořili.