Kanovnické rezidence představují jednu z nejzajímavějších a nejméně známých skupin historických budov v Olomouci. Jednalo se o paláce, které sloužily jako sídla i pracovny kanovníků – členů kolegia vedoucího se olomoucké kapitule. V závěru 17. a během 18. století se počet rezidenčních kanovníků ustalován na čtrnáctku, a právě čtrnáct reprezentačních paláců na olomouckém Předhradí obývali. Každý nově instalovaný kanovník si po složení přísahy věrnosti nárokoval rezidenci a příjem z kanovnické porce – peněžitého požitku z prebend vázaných na jeho stanovisko. Podle své hodnosti v kapitule a svého služebního věku si později mohl kanovník rezidenci volit. Když kterýkoli z kanovníků zemřel, docházelo k postupnému přesunu holder mezi zbývajícími členy – systém, který se vědecky nazývá ancienita.

Předhradí samo vzniklo současně s olomouckým hradem jako jeho hospodářské a ekonomické zázemí. Důkazy z stavebně-historických průzkumů ukazují, že právě Předhradí bylo již v raně gotické době nejstarší zastavěnou částí Olomouce. V polovině 13. století daroval místní fojt dvě parcely u biskupského kostela sv. Petra kanovníkům Vojslavovi a Arnoldovi, kteří si na nich postavili domy. O pár let později, v roce 1254, předal Přemysl Otakar II. listinou další vedlejší parcely samotné olomoucké kapitule. Postupem času se Předhradí transformovalo z smíšeného území na území převážně církevní. Gotické jádro těchto domů pak zastavovalo střední část Křížkovského ulice.

Třicetiletá válka způsobila rezidencím katastrofální škody. Jejich obnova a modernizace probíhala hlavně ve druhé polovině 17. století, zvláště za biskupa Karla z Lichtenštejna. Jednotlivé rezidence byly postupně přestavovány a pojmenovávány – podle kanovníků, kteří je stavěli či výrazně přestavěli. Dnešní Křížkovského ulice byla dlouhé století územím této kanovnické elity. Až do poloviny 20. století zůstaly rezidence v majetku olomoucké kapituly. Po únoru 1948 v důsledku politických změn přešly do vlastnictví státu a prošly velkými stavebními úpravami podle potřeb různých státních institucí. Sametová revoluce roku 1989 znamenala jejich návrat Metropolitní kapitule, která je posléze pronajímala nebo prodávala vzdělávacím institucím a neziskovým organizacím.

Dnes nalezneme rezidence převážně na ulicích Křížkovského, Wurmovy a Mariánské. Některé budovy jako ta na Křížkovského 8–14 slouží sídlům Rektorátu a Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Jiné hostí vědecké, vzdělávací nebo charitativní aktivity. V roce 2006 byl v budově kapitulního děkanství po rozsáhlé rekonstrukci otevřen Arcidiecézní muzeum. Rezidence představují vzácný svědek o životě církevní aristokracie a vzniku majetné zástavby v Olomouci, kterou stojí za to objevit a porozumět její mnohovrstevné historii.