Hřbitovní kaple v Lobendavě je novorománská stavba pocházející z roku 1874. Byla postavena současně se založením nového hřbitova a jeho dlouhou historii odrážejí nejen architektonické prvky, ale i její osud v průběhu dvacátého století.

Kaple stojí na běžném místě v krajině—na místním hřbitově, který obec Lobendava vlastní již od doby jeho vzniku. Oproti převážné části svého okolí si zachovala v zásadě původní podobu, s jedinou výraznou úpravou: náhrobníkem vrchního učitele Franze Schiera z roku 1876 vsazeným do jižní stěny. Až do počátku jednadvacátého století se stavba mění jen pozvolna, postupně však podléhá destruktivnímu účinku času.

Architektonicky je kaple stavena v novorománském stylu. Její obdélný půdorys je trojstranně zakončen a průčelí dominuje štukový portál s římsou a křížem. Fasádu zdobí lizény, které přecházejí v štítu v dekorativní obloučkové vlysy. Uprostřed štítu se nachází zasklená nika s polychromovanou soškou Madony. Boční stěny jsou členěny lizénovými rámci a dvojicemi sdružených oken s jednoduchými oblouky; v zadní stěně je pak umístěno malé kruhové okno. Vnitřek kapličky je sklenutý, presbytář zdobí pilastry se zdobnými hlavicemi. Střecha je dnes pokryta zeleným asfaltovým šindelem, zatímco fasáda po posledních opravách kombinuje bílou a žlutou barvu.

Po skončení druhé světové války se okolnosti výrazně změnily. Počet obyvatel Lobendavy a přilehlé Severní zásadně poklesl, s ním pak i počet smutečních obřadů. Kaple postupně přišla o své vnitřní vybavení a v průběhu let chátrala. Situace se stala kritickou—hrozil její úplný zánik. První zásadní zásah přišel na počátku jednadvacátého století, kdy byla opravena děravá střecha a degradované omítky. Komplexnější rekonstrukce vnějších omítek proběhla v říjnu a listopadu roku 2020, která stavbě vrátila přiměřený vzhled.

Dnes kaple nemá oficiální zvláštní status. Není zapsána v katastru nemovitostí a není chráněna jako kulturní památka. Mobiliář v jejím interiéru zcela chybí; v oknech se však stále zrcadlí polychromovaná Madona v její niky. Návštěvník zde nenajde velkou dramatičnost, spíše jemnou melancholii místa, kde se život a smrt setkávaly desítky let. Kaple připomíná jednoduchou, ale důstojnou tvář českého devatenáctého století, kdy takové stavby vznikaly v každé větší obci jako přirozená součást jejich života a paměti.