Někdejší cisterciácké opatství se nachází v obci Klášter přibližně dva kilometry severně od města Nepomuku v Plzeňském kraji, na levém břehu řičky Úslavy, na úpatí Zelené hory ve výšce 533 metrů nad mořem. V systému klášterních filiací zaujímalo výjimečné postavení – byla to čtvrtá nejvýznamnější cisterciácká komunita s přímou vazbou na mateřský klášter v bavorském Ebrachu.

Přesné datum založení zůstává nejasné, řádové prameny jej však kladou přibližně na roky 1144–1145. Identita zakladatele také zůstala skryta v dějinách, i když se předpokládá, že to musel být vlivný muž doby – možná některý z nevládnoucích členů přemyslovské dynastie. Klášter nebyl královskou fundací, nýbrž vznikl z iniciativy vznešeného mecenáše. Prvními mnichy byli řeholníci z Ebrachu, což vložilo pomucké opatství do nejvyšší liggy středoevropských cisterciáků.

Zajímavostí je dlouhodobá nejistota kolem jména: zatímco světské dokumenty používaly obě varianty – Pomuk i Nepomuk – zdá se, že samotní mniši přilnuli k názvu Pomuk. Od patnáctého století se ustálila pouze podoba Nepomuk, což zaujalo i pojmenování obce.

Největší rozkvět prožíval klášter v průběhu třináctého století. Jeho majetková držba patřila k nejrozsáhlejším v Česku – zahrnovala přibližně osmdesát vesnic, města Blovice, Nepomuk a Plánice, deset hospodářských dvorů a území táhnoucí se pánem kolem Úslavy až ke Klatovům, v severu ohraničené Starým Plzenci. Tento majetek generoval značné příjmy a zajistil opatství vlivné místo v zemských záležitostech.

Čtrnácté století přineslo nové příležitosti i potíže. V širokém okolí kláštera probíhala těžba zlata – část dolů patrně vlastnil přímo Pomuk. Hospodářské výhody však postupně slábl, zvláště za vlády Jana Lucemburského. Roku 1380 postihla klášter morová epidemie, během které zemřelo třicet řeholníků a třináct konvršů. Počátkem patnáctého století se situace stala vážná: ekonomický úpadek provázela zároveň morální krize a odchod od cisterciácké disciplíny. V roce 1418 dosáhly klášterní dluhy astronomické výše – dvanáct tisíc zlatých.

Stoupící napětí v království přimělo opaty k prozíravému kroku. Roku 1418 byl klášterní archiv převezen do bezpečí mateřského Ebrachu a část komunity jej následovala. Tento krok se brzy ukázal jako prozřetelný. V roce 1420 přitáhl k opatství Mikuláš z Husi a zaměřil se na blízkou Zelenou horu. Ačkoliv se zde udržel jen krátce, již brzy přitáhli husité přímo k Pomuku. Pětadvacátého dubna 1420 klášter dobyli a vypálili. Fyzické zničení však neznameno konec – jako instituce klášter nadále existoval pod správou, již císař Zikmund svěřil lokálním šlechticům ze Švamberka. Z jeho majetku později vzniklo panství Zelená hora.

>>