Kostel Všech svatých stojí na nároží Dlouhé a Jezuitské ulice v jihovýchodním koutu Mírového náměstí, přímo naproti Staré radnici. Jeho zásluhou, že se stal jedním z nejznámějších objektů Litoměřic, je předně bílá barva fasády, která mu vytěžila přezdívku „bílý kostel". Věž vysoká 54 metrů s ochozem a věžními hodinami se stala výraznou stavební dominantou města. V interiéru si návštěvník všimne obrazu Kristus na hoře Olivetské od litoměřického mistra z počátku 16. století; z vnějšku pak upoutá pozornost socha Panny Marie s Ježíškem na jižní straně budovy. Kostel je chráněn jako kulturní památka.

Stavba má dlouhý a složitý vývoj. V místě dnešního barokního kostela původně stál velmi starý románský chrám z první poloviny 12. století – nachází se zde nejstarší dochované zdivo v celém městě. Postupem doby prošel mnoha přestavbami. První písemné zmínky pocházejí z roku 1235, kdy byl kostel součástí raně středověkého městského opevnění a měl přilehlý hřbitov, který tam fungoval až do roku 1790. Přibližně roku 1350 zde začal kázat církevní autor Konrád Waldhauser.

V 15. a 16. století se stavba měnila podle tehdejších stylů. Roku 1480 prošel chrám gotickou přestavbou. O rok později, v roce 1501, inicioval stavitele přestavbu věže, kterou trvala po celé 16. století – roku 1554 se na ní objevily věžní hodiny, o třicet let později, v roce 1584, přibyl ochoz s věžičkami. Tehdejší kratší loď měla tři stanové střechy z roku 1570, jejichž tvar připomínal kalich – odraz kališnického vyznání tehdejšího obyvatelstva. Západně byla loď prodloužena roku 1612. Na hřebenu střechy za dnešním průčelím se dodnes nachází „panenská věžice" s letopočtem 1616.

Barokní přestavbu inicioval Giulio Broggio, který mezi lety 1697 (některé prameny uvádějí 1676) až 1703 přistavěl kupolové kaple sv. Rocha a sv. Jana Nepomuckého po bocích stavby a kapli sv. Barbory. Jeho syn Octavio Broggio pokračoval v letech 1717–1724, kdy přistavěl boční loď a další kaplí, zároveň provedl úplnou barokizaci celé stavby a zapojil do ní starší středověkou věž. Oba Broggiové byli posléze pohřbeni pod presbytářem kostela. Štukatérské práce prováděli Franz a Matheus Dollingerové, kamenické práce Andreas Kraus, hlavice pilastrů zhotovil Petr Bianco a vázy s plameny Josef Fischer. Větší opravy proběhly v letech 1740–1746, pak zevně zvláště v roce 1888 a 1925, uvnitř v letech 1897–1898 a roku 1935. Na začátku 21. století došlo k dalšímu obnově pod vedením děkana Karla Havelky.

Současný kostel představuje barokní stavbu podélného, bazilikálního typu s polygonálním presbytářem v gotickém jádru, která obklopují nižší přístavby sakristií, boční loď a kaple. Trojdílné průčelí zdůrazňují dva průběžné vertikální pilířové svazky s ozdobnými rimsy. Hlavní portál v edikule rámují vázy a zvlněná říms, nad ním se vypíná osové okno. Presbytář v jádru původu z doby kolem roku 1280 zdokumentují zazděná okna zachovaná pod střechou severní boční kaple. V interiéru jsou v hlavní lodi křížové klenby s bohatě štukovanými žebry a husté profilované římsou s plastikami andělů. Vysoké pilastry s korintskými hlavicemi od Petra Bianka oddělují arkády vedoucí k bočním kaplím.

Památka zůstává dodnes důležitým kostelem Litoměřic a svědectvím její stavební a umělecké historie od středověku až do moderní doby.