Klášter voršilek stojí na Novém Městě pražském, při kostele svaté Voršily na Národní třídě 8, a rozkládá se do přilehlých ulic Voršilské a Ostrovní. Areál má dva vchody: hlavní se nachází z Ostrovní ulice přes dvůr, postranní pak z Národní třídy přes vrátnici Endokrinologického ústavu. Celek tvoří klášterní budovy se dvěma vnitřními dvory, zahradou a školou sester řádu svaté Voršily, tedy uršulinek.

Příběh kláštera začíná 9. října 1655, kdy do Prahy přijela první komunita sedmi sester z Lutychu. Pozvala je hraběnka Sibyla z Lamboy a přivítal je osobně pražský arcibiskup Vojtěch Arnošt kardinál z Harrachu. Prozatímní bydliště sestry nalezly na Malé Straně, nejprve na Nových zámeckých schodech, roku 1658 pak na Újezdě. V roce 1664 zakoupily na Novém Městě dům Příchovských se sladovnou, cihelnou a vápenkou. Tyto objekty přináležely k takzvanému Terklerovskému domu, který vznikl ještě z gotické zástavby Nového Města, pravděpodobně v závěru 14. století. Gotické zdivo se tu dochovalo dodnes: kamenné klenby sklepů a substrukce zdiva v přízemí jsou němým svědkem tohoto středověkého původu. V následujících letech voršilky soustřeďovaly do svých rukou další parcely v okolí: v letech 1666–1667 přikoupily domy ve Voršilské ulici, v letech 1672–1673 dva domy při Ostrovní ulici a roku 1675 sousední okrasnou zahradu. Z ní se malá část s jabloní ve dvoře kláštera dochovala dodnes.

Vlastní výstavba barokního konventu začala roku 1674, kdy arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka slavnostně posvětil základní kámen novostavby. Stavitelem byl pravděpodobně architekt Gion Decapauli, jenž se na Novém Městě pohyboval již dříve a vlastnil zde dům, podílel se na výstavbě také Martin Reiner. Již 11. července 1676 byly sestry slavnostně uvedeny do nového konventu s kaplí, zatímco práce na ostatních objektech ještě pokračovaly. Vstupní portál je datován rokem 1677, portál do refektáře letopočtem 1679. Původní podoba areálu včetně kostela je zachycena v takzvaném Dientzenhoferově skicáři.

Dominantou celého komplexu je vrcholně barokní kostel svaté Voršily se severní kaplí. Základní kámen byl položen 24. září 1702 a stavba podle návrhu architekta Marca Antonia Canevalleho byla dokončena roku 1704. V letech 1720–1725 byl přestavěn Decapauliho dům na školní budovu s lusthausem. Přibyla vnější škola ve Voršilské ulici a školní kaple Nejsvětějšího Srdce Páně. Reprezentační prostory byly roku 1725 přeměněny na klášterní knihovnu a areál rozšířen o lázeň. Lusthaus nakonec v roce 1729 přestavěl Kilián Ignác Dientzenhofer na domácí divadlo; tato stavba byla zbořena roku 1937.

Za josefínských reforem byl klášter dekretem z 6. srpna 1784 zrušen, brzy nato však obnoven. Majetek přešel do náboženského fondu a voršilkám byl nadále pouze propůjčován. V 19. století zabrala zástavba velkou část zahrady. Po sekularizaci školství v Československu roku 1919 žákyň ubývalo a od roku 1921 začala být část budov pronajímána.

Pro návštěvníka je areál zajímavý zejména kombinací barokní architektury s gotickými stopami v základech, přítomností opravdové zahrady uprostřed historického centra a vazbou na konkrétní dějinné události, které tu zanechaly čitelné stopy – od portálů datovaných do 17. století přes dientzenhoferovské přestavby až po osudy kláštera za josefínských reforem. Hlavní vstup z Ostrovní ulice je výchozím bodem pro každého, kdo se chce do areálu vypravit.