Zámeček stojí na západním okraji Mradič, asi tři a půl kilometru jihozápadně od Postoloprt v louňském okrese. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka České republiky. Z původního areálu se dochovala hlavní zámecká budova a část parku; hospodářské objekty — stáje, stodola a sýpka — byly zbořeny během osmdesátých let dvacátého století.

Především v tom spočívá paradox zámečku: není známo, kdy přesně vznikl. Starší topografie krajiny z první poloviny devatenáctého století, včetně map Ponfiklovy (1828) i Sommerovy (1846), se o něm nezmiňují vůbec. Sommerova vlastivěda dokonce hovoří jen o „hospodářském dvoře". Obdobně se o zámku nepsalo v Rozsáhlé Vlastivědě Žateckého okresu (1904–1908), která Mradicím věnuje značný prostor. Dokonce ani akademický soupis českých památek ze sedmdesátých let minulého století neví o žádném zámku v Mradicích.

Teprve od ledna 1964, kdy byl celý areál hospodářského dvora zařazen pod ochranu státu, získala obytná budova označení „zámek". Předpokládá se, že pochází z přelomu osmnáctého a devatenáctého století, ačkoliv se toto trvání opírá pouze o předpoklad. Památkový katalog údajně datuje stavbu na rok 1802 a připisuje jí novogotický charakter, avšak ani toto datum se neopírá o žádný písemný doklad — a stávající fasáda s novogotikou nemá nic společného. První spolehlivá písemná zmínka pochází až z roku 1833.

Podle Paula Vlčka mohla být budova postavena již v pozdních osmdesátých letech osmnáctého století, kdy byly Mradice součástí panství Stekník a náležely hraběti Janu Kulhánkovi z Klaudenštejna. Klíčová přestavba pak proběhla po roce 1878, kdy zámeček patřil rodině Langových. Právě tehdy byla objektu přidělena novogotická fasáda, která dosud výrazně určuje jeho vzhled. Během první Československé republiky prošel objekt řadou dalších změn, které radikálně proměnily jeho charakter. Od počátku dvacátých let dvacátého století probíhá postupná rekonstrukce stavby.

Návštěvník zde narazí na raritní příběh: na budovu, kterou staří kronikáři v podstatě neviděli, až jí stát dal jméno „zámek". Původce jeho transformace zůstávají v tichém neznámu — história Mradič se tento objekt naučila číst až jako svou kulturní stopu. Návštěva nabízí nejen pohled na architektonicky zájímavou stavbu s novogotickými prvky, ale také možnost zamyslet se nad tím, jak krajina čte své vlastní paměť.