Kostel Panny Marie, svatého Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa patří k Emauzskému kláštera ve Vyšehradské ulici v Praze 2 při jižním okraji Nového Města. Jde o trojlodní halový kostel v gotickém slohu, který dal vybudovat císař Karel IV. pro komunitu benediktinů slovanské liturgie. Jeho nejznámější rys – originální betonové věžovité zakončení – je výsledkem moderní rekonstrukce z roku 1968, která nahradila západní průčelí zničené při bombardování v únoru 1945.

Klášter neboli komunitu se slovanskou liturgií založil Karel IV. v roce 1347 a přivedl sem chorvatské mnichy, zvané hlaholáše či glagolity, z opatství Tkon na ostrově Pašman u Zadaru. Kostel byl vysvěcen roku 1372 za účasti samotného císaře a mladého Václava IV. Ceremonií se konala na Pondělí Velikonoční, kdy se čte evangelium o Ježíšově cestě do Emaus – odkud pochází i název kláštera. Gotický halový kostel s mohutnou střechou a štíhlým sanktusníkem se stal jednou z dominant tehdejší Prahy.

V průběhu staletí si kostel udržel přítomnost různých řeholních komunit. V roce 1636 sem přišli španělští benediktini z montserratského kláštera, kteří v roce 1640 přestavěli střechu a připojili dvě nové věže. Jejich úpravy pokračovaly až do let 1712 až 1723, kdy byl pořízen nový hlavní oltář. O dva století později, v roce 1880, nabídl arcibiskup Frederick Joseph kardinál Schwarzenberg klášter německé benediktinské kongregaci z Beuronu, jejíž členové museli opustit Německo v období církevního boje kancléře Bismarcka. Beuronští mniši klášter radikálně regotizovali – odstranili barokní vybavení, vymalovali jej v historizujícím „beuronském" slohu a na věžích nahradili barokní báně ostrými jehlany.

Bouřlivé 20. století poznamenalo osud kláštera zásadně. Od roku 1919 jej spravovali čeští benediktini, ale v únoru 1945 jej těžce poškodilo spojenecké bombardování. Zřítila se klenba i obě věže, klášterní budova s gotickými freskami byla silně poškozena. Složité diskuse o tom, kterou historickou podobu obnovit, protáhly rekonstrukci až do roku 1968. Architekt F. M. Černý pak navrhol neobvyklé betonové křídlo, které připomíná jak původní vysoký štít středověké střechy, tak i barokní věže.

Kostel představuje trojlodní halový stavbu s trojím polygonálním závěrem a vnějšími opěráky. Boční lodě mají stejnou výšku, ale jsou podstatně užší než loď hlavní. Obsahují sedm polí křížových kleneb, presbytář není od zbytku oddělen vítězným obloukem. Zařízení bylo téměř úplně zničeno, čímž prostor získal stohnutou monumentálnost. Z bohatšího obsahu se dochovaly pouze zajímavé náhrobky ze 16. až 18. století.

Roku 1991 byla obnovena malá komunita benediktinů, která kostel dosud spravuje. Areál gotického kláštera byl v roce 1978 prohlášen národní kulturní památkou. Návštěvník zde najde svědectví goticko-barokní architektonické vrstvy a zároveň vzdor – betonové průčelí, které mluví o zničení i vzkříšení. Kostel je součástí unikátní pražské čtyřloučí kostelů založených Karlem IV., které tvoří geometrický kříž na mapě Nového Města.