Volarské šance představují zbytky vojenského opevnění, které vzniklo na začátku třicetileté války či během stavovského povstání. Nacházejí se na katastrálním území Volary, asi 700 metrů na jihozápad od Soumarského mostu, v těsné blízkosti historické Zlaté stezky. Od roku 2008 jsou chráněny jako kulturní památka České republiky. Zlatá stezka zde sloužila v průběhu války jako cesta pro zásobování císařské armády, což šancím dalo zásadní vojenský a strategický význam.

Volarské šance se tak staly střediskem intenzivních bojů mezi stavovskými a císařskými vojsky. První střety vypukly v zimě 1618 a 1619, kdy stavovská armáda dočasně vytlačila císařské síly za hranici. V lednu 1619 je Karel Bonaventura Buquoy získal zpět. Následující měsíce přinesly střídavé úspěchy obou stran – 18. května šance padly stavovcům, ale brzy je císařská armáda vrátila. V prosinci se o opevnění pokusil nadvládu získat stavovský vojevůdce Petr Arnošt II. Mansfeld, avšak bez úspěchu se musel stáhnout k Prachaticím a posléze k Písku.

Klíčový moment přišel v létě 1620. Stavovská armáda pod vedením Mansfelda, Jindřích Matyáše Thurna a Frencka zahájila obléhání. Boje trvaly krátce – počínaje 27. červencem se císařská posádka po dvou dnech vzdala. Vallonská garnizóna si mohla odtáhnout. Tímto úspěchem stavovci získali kontrolu nad důležitou cestou a rozhodujícím způsobem zasáhli do vojenské strategie. Paradoxně si však sami šance posléze vyklidili a umožnili tak císařské armádě cestu opět si podmanit, což jí umožnilo provést útok zakončený bitvou na Bílé hoře. Po skončení první fáze třicetileté války ztratilo opevnění vojenský a strategický význam.

Opevnění mělo formu reduty se čtverhranným půdorysem 41 × 41 metrů. V jeho středu se nacházela vnitřní plocha (21 × 21 metrů) postavená nad úrovní okolního terénu. Dělostřelecké bastiony vybíhaly ze severovýchodního a jihozápadního nárožů s menšími prohlubenami, interpretovanými jako muniční sklady. Nejdůležitějším obranným prvkem byl obvodový příkop dosahující šesti metrů na šířku a až dvou metrů na hloubku. Hlavní osa s bastiony měřila 80 metrů.

Prvním badatelem, který opevnění podrobně studoval, byl archeolog Jiří Fröhlich z Písku. Přestože dosud chybí systematický archeologický průzkum, nálezy svědčí o intenzitě konfliktů. Ze starší literatury pocházejí zmínky o grafitových hrnčích, bronzové dýce, hrotech praporů či šavlích. Detektory kovů v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století odkryly další předměty. Nejhodnotnějším se ukázal soubor militárií – jezdecké ostruhy, třmeny, lícnice, botky, pěchotní píky, části mušket, kleště a lamely – který se podařilo zdokumentovat a částečně zachovat. Volarské šance tak představují jeden z největších a nejhodnotnějších souborů militárií nalezených v českých novověkých vojenských polních opevněních.

Dnes lze šance navštívit na trase Zlaté stezky doprovázené cyklotrasami číslo 33 a 1024. Místo nabízí fascinující připomínku vzrušených dob třicetileté války a strategického významu, který tato lokalita kdysi měla pro průběh konfliktu, jenž změnil tvář české země.