Dolní hřbitov se nachází 350 metrů severozápadně od bývalého žďárského kláštera a je chráněn jako nemovitá kulturní památka. Jeho vznik spadá do doby, kdy v letech 1709 až 1715 postihly východní Čechy vlny morové epidemie. Opat Václav Vejmluva se rozhodl reagovat na tuto hrozbu řadou preventivních opatření na klášterním panství. Vybudování Dolního hřbitova bylo součástí tohoto plánu, a ačkoli jej ani jeho autor nezamýšleli jako jedinou ochranu, výsledek byl účinný – průběh epidemie na klášterních pozemcích zůstal podstatně mírný. Opat Vejmluva byl za svou příkladnou přípravu 25. září 1720 odměněn titulem císařského rady.

V průběhu 18. století se původní účel hřbitova postupně změnil. Z místa určeného výhradně pro oběti morové nákazy se stává běžné pohřebiště, jenže již v polovině století jeho kapacita nestačila. Proto jej opat Bernard Hennet nechal výrazně rozšířit, přičemž rozšíření své účelu splňovalo po více než čtyřicet let. V nedávné minulosti podstoupil hřbitov kompletní rekonstrukci a vrátil se tak k respektabilní podobě.

Architektonické řešení vychází z bohaté a promyšlené symboliky. Půdorys je zaměřen na číslo tři jako odkaz na Nejsvětější Trojici – původně se skládal z trojice shodných oválných kaplí, jejichž středy jsou umístěny v rozích pomyslného rovnostranného trojúhelníka. Jižní kaple slouží zároveň jako vstup do areálu. Mezi jednotlivými kaplemi se vinou křivkově utvářené hřbitovní zdi s konvexně-konkávním členěním. Po pozdějším rozšíření na čtyři kaple a nové úseky zdí se původní trojúhelníkový plán v půdorysu lehce transformoval a připomíná dnes spíše kontury lebky – k původnímu Santiniho záměru tedy nedošlo, přestože doplnění hřbitova poměrně organicky navázalo na jeho architektonické řešení.

Kaple jsou situovány do hřbitovního prostoru skrze trojici shodně utvářených arkádových oblouků. Jejich klenby jsou báňovitého tvaru s trojbokými výsečemi a odpovídajícími slepými oblouky v členění stěn. Architektonické vyjádření je jednoduché, přesto nese typické rysy Santiniho projevu. Střechy kaplí jsou mansardovitého typu. Uprostřed původní části hřbitova stojí na trojúhelném soklu socha anděla posledního soudu, která se datuje kolem roku 1730 a jejím autorem se předpokládá sochař Řehoř Theny, ačkoli existuje i návrh, že pochází z roku 1709 a vytesali ji Matěj Václav Jäckel. Podél obvodní zdi je umístěno osm barokních soch světců, které až do roku 2008 byly součástí výzdoby mostu ve Žďáru nad Sázavou.

Dnes hřbitov již nesluží svému původnímu ani pozdějšímu účelu. Jeho plocha je pokryta trávníkem a lokality slouží především jako přínosné místo pro pochopení barokního myšlení o zdraví a společnosti, kterou kombinuje estetická elegance s pragmatickou péčí.