Po hospodářské krizi v sedmdesátých letech 19. století se Ostravsko-karvinská pánev transformovala v dynamické průmyslové centrum. Moderní těžba a hutnictví přitahovaly tisíce pracovníků, zejména ze západní Haliče. Počet těchto přistěhovalců v politickém okrese Moravské Ostravy (zřízeném v roce 1900) postupně překročil deset tisíc. Takto se rodila potřeba institucí zaměřených na vzdělání a sociální péči, jako byla například Pobočka společnosti Lidové školy v Krakově, která se zabývala vzděláváním zaostalého přistěhovaleckého obyvatelstva.

Iniciátorem stavby byl ostravský aktivista Wacław Seidl. V roce 1899 zahájil sbírku prostředků na vybudování Polského vzdělávacího centra a místa setkávání polské komunity. Peníze na stavbu přispěli hrabě Zamojski, hrabě Tarnowski a řada dalších donátorů z Krakova, Ostravy, Malopolska a Těšínského Slezska. Stavebním dozorem byl pověřen krakovský architekt Stanisław Bandrowski, který v Ostravě v té době žil. Zajímavou součástí stavby byl stavební materiál – jako stavivo byly použity kameny ze zbořených krakovských hradeb, které zůstávají viditelné dodnes ve vnější výzdobě budovy.

Architektura Polského domu nese výrazné rysy secesního stylu. Stavbu zdobí prvky připomínající polské dědictví: věžička ve tvaru piastovské koruny s dvojicí orlů, znaky Polska a Litvy, a také socha svaté Hedviky. Budova se nachází na křižovatce ulic Žerotínova a Poděbradova.

Slavnostní otevření se uskutečnilo 8. a 9. září 1900. Oslava měla náboženský prvek – mše se konala v kostele sv. Václava, poté se průvod přesunul do nově postaveného domu. Otevření se zúčastnil i starosta Moravské Ostravy Adalbert Johanny. Krátce po otevření se dům dostal do finančních potíží, které hrozily jeho uzavřením. Jejich řešením se stala komercializace budovy. Polský dům se postupně stal nejen vzdělávacím centrem, ale i kulturním srdcem komunity. Nechyběla zde polská knihovna, čítárna, spořitelna, spolek Siła a řada dalších organizací. Prostory také hostily divadelní skupiny L. Czytogórského a italského zpěváka Luigiho Cavanny.

V průběhu 20. století prošel dům značnými změnami. V roce 1938 byl přejmenován na Spolkový dům. Během druhé světové války zde sídlila německá organizace Hitlerjugend. Po válce se ostravským Polákům podařilo chátrající budovu získat zpět. Od roku 1950 fungoval jako Lidové družstvo Polský dům, kde měly své sídlo polské organizace a restaurace s několika bufety. V šedesátých letech byla k budově přistavěna hotelová část. V roce 1979 byl Polský dům inkorporován do sdružení Budoucnost a ztratil tak svou samostatnost. Vedení rozhodlo přeměnit prostory na dělnické kulturní centrum s tančírnou. V roce 1985 začala obnova budovy, která však nebyla nikdy dokončena.

Po privatizaci roku 1991 se Polský dům dlouhodobě potýkal s finančními problémy. Přestože jej vlastnily mimo jiné polské menšinové organizace (komunita v Ostravě čítá zhruba tisíc lidí) a občas se zde organizovaly kulturní akce jako Polsko-české dny, postupně chátral. Dnes je objekt dlouhodobě nevyužitý a ve špatném stavebním stavu. Přes všechny těžkosti se podařilo získat pro budovu status kulturní památky, která chrání toto jedinečné svědectví o historii polské komunity v Ostravě.