Zámek Radim patří k méně křiklavě spektakulárním, zato autenticky dochovaným sídlům středočeské šlechty. Vedle něj, na malém vršku za zdmi, stojí zbytky původní tvrze – dnes soukromý dům čp. 2. Oba objekty svědčí o postupné proměně sídel v našich zemích od středověku do novověku.

Počátky Radimi sahají do roku 1320, kdy zde sídlil místní zeman Bedřich. Vlastní tvrz, vodní stavba obehnaná potokem Výrovkou v bažinatém terénu, se vytvářela postupně v jeho okolí mezi lety 1423 a 1436. Roku 1446 ji zakoupil Matěj Dubecký z Dubče, který spojil roztroušené části vesnice. Tvrz pak postupně vlastnili Oldřich z Kralovic a roku 1541 Petr Záruba z Hustířan. Jeho tři synové – Bohuslav, Zdeněk a Václav – zde pobývali v 16. a počátku 17. století. V gotickém sklepení tvrze se dodnes dochází písmo zakódované v portalech: letopočet 1434, který vypovídá o stáří stavby. Tvrz se několikrát přestavovala, přesto je patrný její obranný účel.

Na počátku 17. století však již tvrz nevyhovovala představám o pohodlném panském bydlení. Karel Záruba z Hustířan, nejmladší Václavův syn, proto nechal vedle staré tvrze postavit nový reprezentativní zámek. Jeho dvoupatrová východní část byla dokončena roku 1610, o čemž vypovídá letopočet vytesaný do vstupního portálu černé kuchyně. Starší tvrz poté sloužila jen hospodářským účelům v zázemí nové budovy.

Zámek následně vlastnila řada významných rodů – Valdštejnové, Šternberkové, Berchtoldové z Uherčic, Gallasové, Pálffyové, Šlikové, Kinští a Lichtenštejnové. Posledně jmenovaní zde byli po dobu 140 let a zanechali zde nečekané důkazy své péče: při pozdější rekonstrukci byl objeven unikátní dřevěný strop zakrytý koncem 18. století – lichtenštejnští majitelé jej vědomě chránili před požáry.

Roku 1925 přešel zámek do vlastnictví Jaroslava Bukovského. Druhá světová válka přinesla obsazení Němci pro vojenské potřeby. Po roce 1948 zámek znárodněn a roku 1950 se majiteli připadl. Sloužil jako ubytovna a sídlo místního národního výboru. Až roku 1990 jej státní restituční řízení vrátilo potomkům Bukovských. Ti se jej snažili vlastními silami obnovit, a roku 2005 jej prodali novému majiteli, který provedl celkovou rekonstrukci a postupně vybavoval objekty starožitným nábytkem.

Zámek je stavbou spíše menších rozměrů na čtvercovém půdorysu o stranách přibližně 35 × 35 metrů, tvořen třemi trakty budov uzavírajícími vnitřní dvůr. Hlavní budova vytváří jednolitý soubor saské renesance. V prvním patře se rozprostírá velký sál s ochozem a starou malovanou výzdobou. Pod ochozem čtenář najde humanistický nápis Tempora mutantur et nos mutamur cum illis – „Časy se mění a my se měníme s nimi" – a heslo svatého Benedikta Ora et labora, tedy „Modli se a pracuj". Nejcennější jsou však dochované záklopové stropy s bohatými ornamentálními malbami. V hlubinách pod zámkem čeká také starší černá kuchyně, stále funkční.

Dnes je zámek otevřen návštěvníkům, pořádají se zde koncerty, svatby a jiné kulturní akce. Prohlídky jsou možné během návštěvních hodin nebo po předchozí domluvě. Radim představuje příběh stavby, která stovky let střídala majitele a přežila všechny zvraty českých dějin.