Na severním schodišti v zámeckém parku v Lysé nad Labem se nacházejí čtyři barokní alegorické sochy věnované živlům – vyjádření abstraktních přírodních pojmů prostřednictvím figurální plastiky. Jedná se o chráněný celek, který patří k nejzajímavějším realizacím barokní alegorie v českých zemích.

Sochy vznikly v roce 1734 až 1735 v dílně významného sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Jejich přímým tvůrcem byl předpokládaně tzv. Sochař z Benátek, kterým by mohl být František Adámek. Materiálem pro jejich vytvoření byl jemnozrnný pískovce bílé barvy se znatelně drobnými okrovými skvrnami. Autoři si zvolili neobvyklý prostředek – zobrazili živly jako baculatá, usměvavá dětská putti s půvabně kudrnatými kadeřemi, což spojilo vysokouměleckou ambici s dětskou nevinností.

Země je znázorněna jako dítě obdělávající půdu rýčem, který přidržuje oběma rukama. Hlava figury nese podobu zeměkoule. Plášť, přepásaný páskou přes prsa, zakrývá záda od ramen až po lýtka a vytváří množství miskovitých záhybů, které působí poněkud těžkopádně.

Oheň zaujímá dynamičtější postoj s jednou nohou zasunutou a druhou silně nakročenou. Na zemi se nachází ohřívadlo zdobené prokrajovanými hvězdami a dírkami, z něhož šlehají plameny až k levé ruce figury. Alegorie gestikuluje pravou rukou, jako by varovala před nebezpečím. Mohutná drapérie opět zakrývá klín a záda.

Vzduch se vyznačuje nejsložitější kompozicí – putti zaujímá tanečné nakročení s extrémním zalomením v koleni. Mezi nohama se nachází orel, zastupující krále ovzduší. Figurka přidržuje dmychadlo, které způsobuje takový vichr, že si putti musí podpírat vzdouvající se drapérii. Vlající plášť připomíná svou modelací Niké z roku 1737. V současné době lze v zahradě obdivovat pouze kopii této alegorie, kterou v 50. letech dvacátého století vytvořil sochař Jiří Novák.

Poslední živel – Voda – je zobrazena baculatou putti překračující velkou rybu umístěnou mezi jejíma nohama. Figurka přidržuje mušli levou rukou. Vodní rostlina vyrůstající vedle její nohy zakrývá intimní partie. Tvůrcům sloužila inspirací plastika světlonošů ze schodiště Velkopřevorského paláce v Praze z roku 1727, kterou spojuje charakteristická plasticita vrtaných vlasů a buclatých tváří.

Soubor čtyř alegorií tvoří celek, který dodnes svědčí o mistrovském barokním řemesle a tehdejším pojetí přírodních jevů. Návštěva tohoto místa umožňuje hluboké poznání barokní sochařské tvorby v českých zemích.