Broumovský klášter řádu svatého Benedikta je stavbou hluboké historické i kulturní důležitosti. Benediktinští mniši osídlili terén kolem dnešní Police nad Metují již v první čtvrtině třináctého století, když jim ho věnoval sám král Přemysl Otakar I. Samotný klášter vznikl jako proboštství, právně a organizačně závislé na břevnovském opatství, někdy po roce 1258. Jeho nejstarší vzhled připomínala gotická bazilika zasvěcená svatému Vojtěchu.

Klášter se zapsal do vědomí českých dějin především úlohou během husitských válek. V roce 1420, když husité vypálili břevnovský klášter, uprchl tam břevnovský opat Mikuláš II. s několika bratry, klenotnicí, knihovnou a nejcennějším pokladem – Codexem gigas, největší rukopisnou knihou světa. Tento unikát se později dostane do švédských rukou a od roku 1648 se tam nachází jako válečná kořist. Přestěhování břevnovských opatů do Broumova mělo obrovský dopad na kulturní i hospodářský rozvoj města a okolí. Opat od té doby užíval titulu „břevnovský opat v Broumově" a později „břevnovsko-broumovský".

Následující období se neneslo bez problémů. V roce 1559 vyhořelo proboštství spolu s celým městem. V závěru šestnáctého století upadl klášterní život následkem reformních hnutí. Obrat přináší až katolická protireformace po roce 1620. V roce 1624 se otevírá klášterní gymnázium a klášter vstupuje do doby velkých přeměn. Významní opaté – Tomáš Sartorius, Otmar Zinke a Benno Löbl – vedou klášter k hospodářskému rozkvětu založenému na plátenické produkci stovek domácích tkalců, která později umožnila nákladné stavby.

Vrcholem se stává baroková přestavba osmnáctého století. Již roku 1663 až 1669 přestavěl kostel z gotického stylu do baroka italský stavbyvedoucí Martin Allie z Löwenthalu. Definitivní podobu získal v letech 1727 až 1733, kdy jej transformovali bratři Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové, kteří přestavěli konvent a prelaturu do dnešní podoby. Jejich spolupráce s nejlepšími umělci pražského baroka – štukatérem Bernardem Spinettim, freskařem Janem Karlem Kovářem, malířem Felixem Antonínem Schefflerem, Petrem Brandlem a Václavem Vavřincem Reinerem – vytvořila mistrovské interiéry.

Po druhé světové válce klášter zažívá tmavé období. V roce 1946 byla německá komunita odsunuta a pokus osídlit jej čechoamerickými benediktiny selhal, když je komunisté v roce 1948 vypověděli. Od roku 1950 sloužil klášter jako internační tábor pro řeholníky různých řádů. Řeholnice tam žily za nelidských podmínek a byly nuceny pracovat v továrnách a zemědělství. Teprve po roce 1968 došlo k ulehčení – sestry mohly sloužit v charitních domovech. Od roku 1974 jeho hlavní objekt slouží Státnímu ústřednímu archivu. Roku 1995 byl klášter zapsán v seznamu národních kulturních památek.