Hrádek u Vrbice leží asi 800 metrů severovýchodně od vesnice Vrbice a patří k těm méně známým reliktům středověké sídelní sítě okresu Rakovník. Není to okázalá stavba plná mozaiky — naopak je to místo, kde se historie ukrývá pod zemí a zbývá pouze tvrziště, terénní forma vypovídající o dávné minulosti.

Datování Hrádku zůstává otázkou. Žádné písemné prameny se o něm výslovně nezmínily a chybí archeologické nálezy, které by umožnily určit dobu jeho vzniku či zániku. Nicméně někteří badatelé spekulují, že by se na něj mohla vztahovat prvá písemná zmínka o samotné Vrbici z roku 1275, kdy jsou v listinách jmenováni Bohuslav a Sulislav, synové Sulislava z Trnovan. V témž dokumentu se objevuje také Bedlno. Dalších zmínek o Vrbici se dochází z roku 1382, kdy majetek v obci po smrti Hanuše a jeho sestry Alžběty přechází na Oldřicha Slepce, kterému jej panovník uděluje jako odúmrť. Konečně roku 1391 získává panovník vsi Očihovec a Vrbici jako odúmrť po pražském měšťanovi Henslinu Bartošovi. Je však třeba zdůraznit, že hrádek v žádném z těchto případů není zmíněn jménem, a nelze s jistotou říci, zda se zmínky vztahují právě k němu. Je možné, že hrádek patřil úplně jiné, již zcela zapomenuté vsi a Vrbice byla jen její sousekou.

Tvrziště má vejčitý tvar a přizpůsobuje se terénu ostrožny, na níž se nachází. Jeho centrální pahorek má délku zhruba 24 metrů a nejvyšší šíři 18 metrů. Opevnění bylo jednoduché, ale účelné. Od východu vedl k pevnosti přístup, který střežil šíjový příkop oddělující hrádek od okolního terénu. Částečný val se dochoval také na jihozápadní straně, což naznačuje, že opevnění nebyla ani zde zanedbatelná. Pahorek, který kdysi tvořil jádro pevnosti, je dnes narušen řadou amatérských vykopávek. Systematické archeologické zkoumání lokality dosud neproběhlo, takže mnohá tajemství Hrádku zůstávají bez odpovědí.

Dnes zde návštěvník najde především terénní útvar, svědectví doby, která se postupně vytrácí z paměti. Tvrziště bylo objeven a zdokumentován teprve roku 2013, což ukazuje, jak lehko se taková místa v krajině ztrácejí mezi stromy a trávou. Právě proto má jeho dokumentace svůj vědecký a kulturní smysl — je to pokus zachytit poslední stopy existence, jež jinak navždy zmizí.