Kostel svatého Jiljí v Milevsku je hřbitovní chrám románského slohu, který dodnes stojí uprostřed současného hřbitova, v sousedství areálu milevského kláštera. Patří k kulturním památkám okresu Písek a svou historií odráží osm staletí vývoje českého středověku.

Původní románská stavba vznikla v poslední třetině 12. století jako jednolodní chrám s východním pravoúhlým závěrem, který měřil 19,7 krát 9 metrů. Součástí komplexu byla masivní věžovitá stavba se zdobenými románskými okénky. V prvním patře věže se nacházela empora – vyvýšená tribuna, kam velmož vedoucí stavbu – Jiřích z Milevska – vstupoval po schodišti v tloušťce zdiva. Odsud sledoval bohoslužby. Archeologické průzkumy Antonína Hejna a stavebně historické studium Dobroslava Líbala tuto dataci potvrdily. Předpokládá se, že sídlo Jiřího z Milevska se nacházelo v blízkosti kostela, neboť podobné vlastnické kostely ve středních Čechách vždy stávaly v areálu velmožských sídel.

Postavení kostela se změnilo po založení kláštera. Svatý Jiljí se stal farním chrámem pro okolní věřící, zatímco chrám Navštívení Panny Marie v klášterním areálu sloužil řeholníkům. Kolem roku 1400 kostel prošel výraznou gotickou přestavbou. Při ní byla zbourána velká část původní románské stavby, ale presbytérium získalo architektonicky výjimečnou gotickou síťovou klenbu milevského typu. Této klenby si později cenili natolik, že se roku 1407 stavěl chrám svatého Víta v Českém Krumlově podle jejího vzoru. V lodi kostela se původně měla stavět dvoulodí s řadou sloupů, ale nakonec zůstala plochostropá. Krov stropu byl dendrochronologicky datován do let 1445–1446.

Venkovní stavby se časem degradovaly. V roce 1785 byla farní funkce přenesena do chrámu Panny Marie a kostel святého Jiljího začal chátrat. Dlouhá léta byl z bezpečnostních důvodů uzavřen, až do roku 1883, kdy se o jeho obnovu postaral strahovský opat Zikmund Antonín Starý. Současná věž – zvonice – s obdélníkovým půdorysem ze žulových kvádrů a dvěma řadami románských okének pocházela z nejstarší doby.

V osmdesátých letech 20. století byl kostel rozsáhle upraven, neboť se stal smuteční síní. Architektura v nynější podobě měří na délku přes 23 metrů, v šíři přes 11 metrů a v nejvyšším místě dosahuje výšky 15,5 metrů. Od roku 2018 probíhá další archeologický výzkum a restaurování interiéru. Právě při něm byly objeveny tajné prostory v síle severní zdi – šestimetrová chodba vedoucí ke středověkému trezoru o rozměrech 2,5 krát 2,2 krát 1,25 metru. V trezoru byly nalezeny zbytky raně středověkého relikviáře obsahujícího zlaté a stříbrné křížky, zlatou destičku s vyraženým křížem a nápisem IR (Jesus Rex) a část železného hřebu se zlatým pokoveným křížkem (21 karátů). Část dřeva z relikviáře byla radiokarbonově datována do let 1290–1394 (modřín) a do let 338–416 (dub). Archeologové předpokládají, že se jedná o velmi starou relikvii související s Ukřižováním Ježíše Krista.

Hřbitov kolem kostela byl poslední rozšířen roku 1899, kdy byl také vysvěcen. Dnes slouží chrám jako smuteční síň i jako svědectví zásadních proměn v dějinách české architektury od románské doby přes gotiku až k obnově v novodobé éře.