Mohyla na Bílé hoře vznikla jako vděčnostní reminiscence na jednu z nejdůležitějších bitev české historie. Dne 8. listopadu 1620 se na bělohorské pláni střetly stavovská vojska s armádou habsburského císaře Ferdinanda II. a německou Katolickou ligou. Porážka, kterou stavovci utrpěli, znamenala nejen konec jejich povstání, ale zasadila také základy hlubokým změnám v dějinách českých zemí – následná rekatolizace a posílení habsburského centralismu se odrazily v budoucnosti nations na celé následující staletí.

Myšlenka na vytvoření pomníku k oslavě tří set let od té zlomové bitvy vznikala postupně. Prvně byla veřejně vyslovena v Národních listech v prosinci 1902, kdy ji vyslovili sokolové ze župy Podbělohorské. Iniciativa brzy sílila: už v roce 1903 se jmenoval speciální mohylový odbor, který měl na starosti vyjednávání o koupi pozemku. O rok později se uskutečnila tradiční listopadová vycházka na Bílou horu, které se zúčastnilo 349 sokolů a která položila finanční základ tomuto projektu.

Představa o podobě pomníku byla na začátku velkolepá. Zamýšlel se jakýsi Národní pomník, který by měl symbolizovat národní tragédii a vzbudil by pozornost významných umělců. Své návrhy předložili například František Bílek, Stanislav Sucharda spolu s Josefem Gočárem či Josef Mařatka. Většina návrhů byla monumentálního charakteru, někdy se uvažovalo dokonce o zbudování cihlového objektu s nádvořím. Mezi diskutéry se však našli i ti, kdo namítali, že pomník bitvy zde již existuje – v podobě poutního kostela Panny Marie Vítězné, který vztyčili sami vítězové. Zvláště pro Františka Bílka se stal projekt srdeční záležitostí; pracoval na něm dokonce ve Strahovském klášteře, kde vytvořil model v poměru 1:10, avšak pro nesouhlas církevních představitelů s jeho ideovým pojetím musel místo opustit a k myšlence se vracel po celý život bez výsledku.

Realita však byla skromnější. Dva roky před první světovou válkou si župa nakoupila pozemek od rokytenského rolníka a po jeho zaplacení, které stálo přibližně 3500 korun, v pokladně zůstalo jen necelých 2300 korun. I když se sbírky pokračovaly i během války, zejména pro podporu potřebných, po jejím skončení zbývaly na výročí jen dva roky a finance na monumentální dílo chyběly. Rozhodnutí padlo pro prosté řešení – mohylu, nikoliv velký pomník.

Samotné odhalení se uskutečnilo 7. listopadu 1920, a ačkoliv mělo být slávnostní, přítomni byla jen hrstka oficiálních osobností – mimo sokolovské delegace přišel především pražský primátor Karel Baxa. V následujícím roce byla stavba konečně dokončena. Sokolská župa ji následně předala do vlastnictví a správy okresního výboru na Smíchově s právem dohledu na případné větší úpravy.

Středem mohyly byl čtvercový půdorys se zeminou navršenou u stěn, která z dálky vytvářela trojúhelníkovitý vzhled. Červený kámen v ní symbolizoval prolitou krev, zatímco žluté květiny na vrcholu představovaly slunce svobody. Kolem celku se tyčel trnitý plot na paměť tří set let poroby, obklopen osmatadvaceti topoly připomínajícími popravené pány na Staroměstském náměstí. Pamětní deska byla umístěna ve výšce asi 2,5 metru a právě ona se dochovala na místě až do dnešních dní, kdy návštěvníky informuje o původu tohoto skromného, leč duševně mocného pomníku. >>>>