Mánesův most je desátým mostem přes Vltavu měřeno po proudu a spojuje Staroměstské náměstí Palachovo se Malostranou Klárovem, kde se návštěvníci setkávají se stanicemi metra Staroměstská a Malostranská. Most má délku 186 metrů, šířku 16 metrů a vede po něm tramvajová trať, která ho činí živou součástí městské dopravy.

Historie jeho stavby začíná dávno před samotným mostem. V letech 1868–1869 stála na tomto místě Rudolfova lávka, která sloužila pražanům. Město vyhlásilo soutěž na nový most v roce 1904, do níž bylo podáno sedm projektů železných ocelových mostů. Všechny návrhy měly však společný problém – zakryly by pohled na Pražský hrad. Druhá soutěž vyhlášená v roce 1906 nakonec vedla k rozhodnutí postavit betonový most. Projektanty se stali inženýři František Mencl a Alois Nový spolu s architektem Mečislavem Petrům.

Stavba začala 1. ledna 1911 a postupovala v jednotlivých fázích. Pilíře byly zakládány od 19. června 1911, betonování kleneb trvalo až do 1. listopadu 1912 a mostovka byla dokončena v květnu 1913. Slavnostní otevření se konalo 11. března 1914 za účasti významných městských, státních a církevních představitelů. Přestože byl most již v provozu, jeho úplné dokončení trvalo až do roku 1916, během první světové války.

Jméno mostu prošlo zajímavou evolucí. Původně se hovořilo o „mostě u Rudolfina". V únoru 1914, měsíc před otevřením, jej městská rada pojmenovala „Most arcivévody Františka Ferdinanda" na počest padesátin arcivévody. Po válce se krátce vrátil dřívější název, ale definitivně se most nazval Mánesův most (Most Josefa Mánesa) koncem dubna 1920.

Z architektonického hlediska je most zhotoven z betonu se čtyřmi vylehčenými klenbními poli. Jeho vzhled odpovídá modernímu stylu po roce 1910 s detaily v českém kubismu. Ozdobou jsou kašny sochaře Emanuela Halmana, figurální vlysy na pilířích se motivy vltavských plavců a fontánky s chrliči na stranách staroměstského nájezdu.

V průběhu let podléhal most změnám. V šedesátých letech dvacátého století byla původní dlažba vozovky a mozaiková dlažba chodníků nahrazeny asfaltem. Tento materiál se však nejevil jako dlouhodobě vhodný, a při rekonstrukci v letech 1992 až 1994 byl asfalt odstraněn. Dnes si most zachovává svůj vzhled a zůstává nejen důležitou dopravní spojnicí, ale také příkladem hledání nového architektonického jazyka na počátku dvacátého století.