Hrad Bezdružice má kořeny hluboko ve středověku, byť přesné období jeho výstavby zůstává nejasné. Nejstarší písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1227, avšak konkrétních informací o hradu se dochovalo až z roku 1330, kdy Vyšemír z Bezdružic prodal pozemky tepelskému klášteru; předpokládá se, že hrad v té chvíli již existoval. V 14. století jej vlastnil Bušek z Bezdružic, považovaný za předka významného rodu Harantů. Roku 1390 jej koupil Purkart z Kolovrat, který zahájil dynastie Kolovratů na Bezdružicích. Jeho synové Purkart a Janek se během husitských válek aktivně účastnili bojů na straně plzeňského landfrýdu proti husitům.

Vrcholný průběh dějin hradu nastal v 15. a 16. století. Po roce 1426 jej zdědil Jan Bezdružický z Kolovrat, který se stal jedním z vlivných šlechticů své doby – v roce 1447 byl členem poselstva ke králi Fridrichovi III., účastnil se zemských sněmů a zastával funkci přísedícího zemského soudu. Král Ladislav Pohrobek mu věnoval právo na odúmrti Bezdružic, kterou později, v roce 1454, povýšil na městečko král Jiří z Poděbrad. Panství postupně procházelo změnami majitelů; v 16. století jej vlastnili Elpognarové a od roku 1569 Jáchymovi ze Švamberka, kterému se podařilo spojit do jednoho celku tři významné hrady: Bezdružice, Švamberek a Gutštejn.

Během třicetileté války bylo městečko i hrad vážně postiženi švédským vojskem. V turbulentním 17. století prošel majitelé Bezdružic řadou změn – roku 1680 přišlo k velkému nevolnickému povstání, při kterém se vzbouřenci vnikli na hrad. Později byla povstání rozdrcena vojskem v bitvě na Ovčím vrchu u Krasíkova. Od roku 1712 patřily Bezdružice knížeti Maxmiliánovi Karlovi z Löwensteina a jeho potomkům po tři a půl století. Roku 1848 věnoval kníže Karel Tomáš z Löwensteina zámek městu, aby v něm mohla fungovat kancelář okresního soudu a berního úřadu, ačkoli vlastnictví zůstalo Löwensteinům až do roku 1945.

Stavebně se zámek vyznačuje komplexní vrstvou stylů. Středověký hrad měl nejspíše dvoudílnou strukturu s předhradím na severovýchodě. Gotické zdivo se dochoválo především v budovách kolem trojúhelníkového nádvoří a v původním paláci na západní straně, ze kterého se zachovaly mohutné konzole nesoucí dřevěnou pavlač. V renesanční epoše byly přistavěny budovy podél příjezdové cesty a arkády v dolním nádvoří. Následovala barokní přestavba, která dle popisu z roku 1711 přinesla dvě nové budovy s velkým sálem a dvaceti místnostmi. Konečná podoba zámku pochází z klasicistní přestavby z let 1772–1776, kdy byly mimo jiné upraveny původně renesanční arkády.

V moderní době začal zámek sloužit od roku 1952 jako rekreační středisko a ozdravovna ČKD Sokolovo v Praze; roku 1972 byl stavebně upraven pro tyto účely. Areál zůstává chráněný jako kulturní památka. Od roku 2026 se Česko pětkrát pokusilo zámek prodat v aukci, avšak bez úspěchu – přestože cena postupně klesala, zájemci se nehlásili.