Malostranská beseda stojí na východní straně Malostranského náměstí v Praze 1 jako nárožní budova čp. 35/21 s fasádou směřující také do Letenské ulice. Je třetí radnicí v dějinách Malé Strany a od 1. července 2024 nese statut národní kulturní památky.

Příběh budovy začíná tragicky. První malostranská radnice, která stála na protější straně náměstí mezi románským kostelem sv. Václava a gotickým chrámem sv. Mikuláše, se připomíná ve zprávě z roku 1407. V noci ze 4. na 5. listopadu 1419 ji husité v čele s Janem Žižkou a Mikulášem z Husi zapálili a poté, co se stala popelem, vykradli i všechny cenné věci, které v ní byly. Radniční místo dlouho zůstalo pusté a město si pronajímalo pro své účely dům čp. 271/III v jižní části náměstí, který mu věnoval Václav z Bítova; v jeho nádvoří se zachovaly portály vězení a masivní železná vrata z oné doby.

Roku 1478 podnikla malostranská měšťanská obec odvážný krok – koupila od Jana Tovačovského z Cimburka pozemek, na kterém stál pohořelý Šternberský dům, a v gotickém slohu zde za necelé dva roky vystavěla novou, třetí radnici. Z té gotické doby se dochovali jen dva sklepy v suterénu, které sloužily jako městské vězení (šatlava). Budova se však brzy stala obětí prvního velkého požáru – roku 1503 utrpěla zásadní poškození, zatímco daleko ničivější požár z roku 1541 Malou Stranu a Pražský hrad postihující se jí naštěstí vyhnul.

Zásadní proměna přišla koncem 16. století. Stavební změny z osmdesátých let 16. století zaznamenal ve své básni humanista Blažej Jičínský, a jejich existenci potvrzují dvě vedute – Vratislavský prospekt z roku 1562 a Sadelerův prospekt z roku 1606 – které ukazují budovu jako soupravu dvou nestejně vysokých domů s podloubím. V roce 1575 se tu sepsala v radní síni tzv. česká konfese, významný dokument české reformace a podklad pro debaty o svobodě vyznání v Českém království; této události připomíná bronzová pamětní deska. Do síně byl umístěn alegorický obraz Spravedlnosti od pražského rudolfínského malíře Bartoloměje Sprangera (dnes v Národní galerii) a zdobily ji intarzované dveře se slovem „Senatus" (později přenesené do Staroměstské radnice). Mariánská kaple v 1. patře měla oltářní obraz Ukládání Krista do hrobu, který se po kapli odsvěcení přestěhoval do Thunovské kaple katedrály sv. Víta.

Vpád pasovského vojska na Malou Stranu v roce 1611 budovu těžce poškodil. Následovala velká přestavba z let 1617–1622, jejímž autorem staršího projektu měl být Giovanni Maria Filippi, kterého krátce potom, roku 1612, nuceny opustit Prahu. Stavbu proto řídil stavitel Giovanni Baptista Bossi zvaný de Campione, jemuž lze připsat maskarony a zajímavé sochy atlantů na pilastrech. Roku 1648 ji během obléhání Prahy švédskými vojsky poničili a vydrancovali; opravy se protáhly až po třicetileté válce. Roku 1660 ji upravil barokně Vilém Oppenried. Do roku 1784 budova sloužila jako radnice, poté byla správa přesunuta na Staroměstskou radnici a průběhu let došlo k dalším přestavbám pro fiskální úřad a archiv. Ve 20. letech 19. století provedl architekt Josef Kaura poslední větší architektonické úpravy.

V suterénu se v minulosti objevila knihovna humanisty Václava Vřesovce z Vřesovic, kterou věnoval městu roku 1583 a kterou radní po bělohorské bitvě skryli, aby se nedostala v ohrožení.